Jaroslav Foglar (6. července 1907, Praha – 23. ledna 1999, Praha) byl český spisovatel literatury pro mládež, významná osobnost českého skautského hnutí, redaktor několika dětských časopisů a zážitkový pedagog. Pod svou skautskou přezdívkou Jestřáb vedl po značnou část svého života chlapecký (zpočátku klasický skautský) oddíl, Pražskou Dvojku. Jako autor je nejvíce znám příběhy chlapeckého klubu Rychlé šípy, knihami Hoši od Bobří řeky, Přístav volá, Chata v Jezerní kotlině, Záhada hlavolamu a jinými.

 


Dětství


Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad. Když byly Foglarovi 4 roky, 17. července 1911 zemřel na srdeční nemoc jeho otec Jindřich (v Poděbradech, kam se celá rodina přestěhovala kvůli léčbě) ve věku 39 let. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem.


V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová se svými dvěma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Někdy na přelomu let 1919/1920 na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala.


V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci, čehož využil. Ohnivci byli o rok později sloučeni s legendárním druhým pražským oddílem (tzv. Dvojka).


Počátky dospělosti


V roce 1924 skončil obchodní školu a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant.


O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil se slavnou Dvojkou a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.


První publikační úspěchy


Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla. Jeho první, skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923. Od začátku svého působení mezi skauty pociťuje zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až ve druhé polovině třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti.


V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem dr. Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor.


V roce 1937 se zřejmě poprvé podílel na výrobě filmového díla, a to jako autor libreta k propagačnímu skautskému filmu Pojď s námi! V roce 1938 zřejmě poprvé hovořil v rozhlase, a to ve svém samostatném pořadu Zkušenosti skautského vůdce.

Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – Rychlé šípy, kreslený dr. Janem Fischerem. Rozborem jeho předválečných inspiračních zdrojů se zřejmě nejvýrazněji zabývala kniha Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, vydaná roku 2010.


Protektorát a Třetí republika


Po zákazu časopisu Mladý hlasatel v roce 1941 spolupracoval nějakou dobu s Kuratoriem a jeho časopisem Správný kluk. Místo Klubů Mladého hlasatele zde vedl stránku „Kroužků Správného kluka” a v časopise vycházel i jeho kreslený seriál Svorní gambusíni, po nedlouhé době s ním však redakce spolupráci ukončila. V roce 1944 kontrola z Kuratoria vtrhla na Foglarův tábor (v kronice pojmenovaný Tábor strachu) a nařídila jeho okamžité ukončení, avšak lidem v centru Kuratoria se podařilo záležitost ututlat tak, že z ní účastníci další problémy neměli. Podle Jaroslava Čvančary z Ústavu pro studium totalitních režimů zachránil Foglara před zatčením zejména sportovní referent Kuratoria Vladimír Vojtěchovský, který likvidoval různá udání a sám byl později nacisty popraven. Během válečných let působil ve funkci technického redaktora v Melantrichu.


Těsně po válce redigoval krátkou dobu časopis Junák. Pro názorové neshody však odtud brzy odešel do neskautského, obecně mládežnického časopisu Vpřed. První „foglarovské“ číslo časopisu Vpřed (č. 18) vyšlo 9. dubna 1946 s legendární kresbou Rychlých šípů na titulní straně (autor Bohumil Konečný – Bimba). Tento časopis ukončil svoji činnost v roce 1948.


Potíže v období komunistických vlád


Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany StB, mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn).


Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem „Šípek“. V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956 napsal „řídícímu důstojníkovi“ dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila.


Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl v letech 1948–1962 publikačně nijak činný. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly znovu od začátku vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. V průběhu roku 1968 mohl opětovně vést svůj oddíl. Postupně začal psát i další knihy včetně dalšího (v pořadí již třetího) dílu o Rychlých šípech ve Stínadlech.


Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti i skautské činnosti Pražské dvojky. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem (opětovně přejmenovaným jako turistický oddíl "Hoší od bobří řeky"), publikoval příležitostně a pouze časopisecky. Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.


Po roce 1989


Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S Nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy) uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo od roku 1990 do roku 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejní, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy.


Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů. Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů dr. Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci.


Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti.


Jaroslav Foglar zemřel 23. ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici ve věku 91 let. Je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze.


zdroj: wikipedia.org

  

    © Copyright RADEMIC 2017